
Otevřu oči a vidím…zase ráno. Přes malé okno mého pokoje pronikají paprsky slunce přímo na mou peřinu. Tmavě vymalované stěny dodávají mému světu tu pravou tvář. Černá. Ha, to je moje oblíbená barva. Barva všech barev. Pomalu pohlcuje i to světlo, které se mě snaží vytáhnout z postele.
"Co je za den?", zamumlal jsem potichu. Kouknu na mobil a vidím, že je pondělí, poslední den školy. Chacha! Jen výzo a prázdniny sou tu! No jo, výzo.. to se hezky řekne, ale máti netuší, co teen kluk obvykle provádí v septimě. Jo, často sem chodil za školu, ale nějaká výmluva se najde vždy, že ano. O požívání alkoholu před zraky učitelů nemluvě. Jasně že poznali, že v tý flašce není čajíček od maminky. Ale mohli mi to dokázat? Do tašky se mi hrabat nemůžou, takže smůla. A navíc mi bude 18, tak si snad se svým životem můžu dělat co chci.
"Máááááááámííííííííííííííí! On ještě nesnídáá!", začala řvát moje sestřička, která pomalu neumí do pěti počítat. Ale sekýrování a práskání jí de moc dobře. Je půl osmý, tak co bych se stresoval. "Drž hubu!", takhle ji setřu vždy a velmi rád. Když se na mě dívá, nasadím k tomu ještě můj oblíbenej znuděnej ksicht. "Debile!", snaží se mi to oplatit. Na to já už nereaguju. Mé dospívající tělo nemá zapotřebí námahu jazyka a všeho, co zapojuji k vyslovení jakékoliv hlásky. Navíc takhle dostane sprda od mamky ona. Takže 1:0 pro mě.
Když se tak nad tím zamyslím, celá naše rodina je divná. Matka se s tátou rozvedli, on se pak snažil spáchat sebevraždu. Po několika neúspěšných pokusech se mu začalo vše před očima hroutit. Rozpadla se mu firma, kamarádi ho nechali, i ten pes mu utekl. Já ho občas chodil navštěvovat, ale už sem toho nechal. Proč? Protože se z něj stal úplně normální bezďák, co pije krabicový víno před sámoškou v části města, kam bych v životě nevkročil. Lidmi jako on se to tam jen hemží. Nevim, jestli by mě ještě poznal. Naposled sem tam byl s kámošem v tercii, to je osmá třída. Dost sem se od tý doby změnil. Nejen vzhledem. Hlavně chováním. Heh, byl sem takovej svatoušek. Učil sem se na každou písemku, protože z mamky sem měl naděláno v kalhotách. Dokonce sem i sportoval. Jo, já jsem sportoval! Neuvěřitelné, co? A dokonce sem byl dobrej. Ve florbale sem se dostal na krajský kolo a v orientačnim běhu sem si držel jasnou pozici každoročního vítěze. Než sem s tim seknul. No, mohl jsem se dostat daleko. Ale co z toho? Možná tak svaly, který stejně mám.
Už je za deset osm, měl bych přece jenom vyrazit, abych v poslední den školy nepřišel pozdě. Bydlím blízko školy, tak si můžu dovolit vyjít za pět osm. Oblékl jsem si mé oblíbené džíny a košili s krátkým rukávem, abych na předávání vysvědčení vypadal líp, než jindy.
Ve škole to probíhalo stejně, jako každej rok. Na začátku hodniny má učitel plno keců a pak začne zvolávat jména a rozdávat výza. Kupodivu nemám žádnou čtyrku, jen tři trojky. Se třídou sme si zašli na oběd do restaurace a pak hurá dom. Prázdniny, jak já vás zbožňuju! Na cestu jsem si vrazil do uší sluchátka s mou oblíbenou muzikou. Metal, to je muzika pro chlapy. Hudba je puštěná tak nahlas, jak to jen jde. Mým svižným krokem procházím ulicemi. Dunění metalu se jistě rozléhá několik metrů kolem mě, i když to sám nemohu tak dobře určit. "Smrt, boj se člověče, boj se….smrt je tu!..", anglicky zpívá můj vzor. Je to borec. Najednou záblesk! Co to bylo?! Prostě jen záblesk světla. Ale žádný kolemjdoucí, jako by si toho nevšiml. Takový zřetelný záblesk. To světlo muselo ozářit celou planetu, ale proč to nikoho nezajímá? Z toho světla šlo něco zvláštního, ale co? Třeba mám jen halucinace. Zrychlil jsem krok, abych v mysli utekl mým myšlenkám. Myšlenkám, že smrt opravdu přichází! Najednou mi připadá, že se na mne bortí domy, co domy, ulice! Všechno mne utiskuje! A to světlo! Co to bylo? Co to sakra mohlo být? Už nejdu rychle, já běžím. Utíkám tak, jako jsem neběžel ani na tom orienťáku! Míjím sousedovic branku, ale do toho ta slova: "Smrt je zde! Boj se, boj se!". A já se fakt bojim! Nikdy sem se nebál! A stále přemýšlím o tom světle! Přemýšlím rychleji, než běžím a to je co říct. V tom stresu, v tom strachu jsem ani nepostřehl, že už vybíhám schody do podkroví, do mého pokoje. Zabouchnu dveře a prásknu sebou na postel. Mermomocně zavírám oči, jako malé dítě, co se snaží usnout, protože se bojí tmy! "Klid, přece si dospělej chlap, tak se podle toho kurňa chovej!", snažím sám sebe uklidnit. V přesvědčení, že vše je v naprostém pořádku pomalu otevírám oči. "Ne!!", vykřikl sem dost nahlas. Příšerně sem se lekl! "Chcípni, člověče. Překážíš tu, boj se a chcípni..", zpívá George a do toho ta černá barva pokoje! Příšerně mne svírá! A zas ten záblesk! Co to je?! Co sem komu udělal?! "Pomóc!", řvu dokonce nahlas, ale přes hudbu, která duní celým mým tělem se ani neslyším! Přišel sem o hlas?! Umřel sem?!!!! Jako zhypnotizován muzikou metalu a ovládán strachem, silou vytrhávám sluchátka s muzikou z uší, ale i tak tu hudbu slyším!! Píseň už končí, ale přichází nová! Tomu chlapovi není vůbec rozumět, nikdy sem si neuvědomil, že poslouchám, jak na mne někdo řve. Ten řev je až hrůzostrašnej! Ani moje pitomý svaly mi nějak nemůžou pomoct! Jako by na mě řval satan! Jako by mne jeho moci strhávaly s sebou! Jako by mne začal ovládat! "Přestaň, zrůdo! Vypadni!", snažím se ze všech sil to zlo odehnat! A třetí záblesk! Jako by mi napomáhal! Jako by se mne před tou zlobou, před tou tmou mého pokoje zastával! Otevírám okno a všemi zbývajícími silami házím svou mp4 na asfaltovou, černou silnici! Ten řev se při letu dolu stále rozléhá a už dokonce slyším slova: "Stejně jednou chcípneš, tak se nebraň!..". A klid! Konečně! Kouknu se z okna dolu a vidím, že má nová mp4 se válí na silnici na kusy.
"Máááááááámííííííííííííííí! On ještě nesnídáá!", začala řvát moje sestřička, která pomalu neumí do pěti počítat. Ale sekýrování a práskání jí de moc dobře. Je půl osmý, tak co bych se stresoval. "Drž hubu!", takhle ji setřu vždy a velmi rád. Když se na mě dívá, nasadím k tomu ještě můj oblíbenej znuděnej ksicht. "Debile!", snaží se mi to oplatit. Na to já už nereaguju. Mé dospívající tělo nemá zapotřebí námahu jazyka a všeho, co zapojuji k vyslovení jakékoliv hlásky. Navíc takhle dostane sprda od mamky ona. Takže 1:0 pro mě.
Když se tak nad tím zamyslím, celá naše rodina je divná. Matka se s tátou rozvedli, on se pak snažil spáchat sebevraždu. Po několika neúspěšných pokusech se mu začalo vše před očima hroutit. Rozpadla se mu firma, kamarádi ho nechali, i ten pes mu utekl. Já ho občas chodil navštěvovat, ale už sem toho nechal. Proč? Protože se z něj stal úplně normální bezďák, co pije krabicový víno před sámoškou v části města, kam bych v životě nevkročil. Lidmi jako on se to tam jen hemží. Nevim, jestli by mě ještě poznal. Naposled sem tam byl s kámošem v tercii, to je osmá třída. Dost sem se od tý doby změnil. Nejen vzhledem. Hlavně chováním. Heh, byl sem takovej svatoušek. Učil sem se na každou písemku, protože z mamky sem měl naděláno v kalhotách. Dokonce sem i sportoval. Jo, já jsem sportoval! Neuvěřitelné, co? A dokonce sem byl dobrej. Ve florbale sem se dostal na krajský kolo a v orientačnim běhu sem si držel jasnou pozici každoročního vítěze. Než sem s tim seknul. No, mohl jsem se dostat daleko. Ale co z toho? Možná tak svaly, který stejně mám.
Už je za deset osm, měl bych přece jenom vyrazit, abych v poslední den školy nepřišel pozdě. Bydlím blízko školy, tak si můžu dovolit vyjít za pět osm. Oblékl jsem si mé oblíbené džíny a košili s krátkým rukávem, abych na předávání vysvědčení vypadal líp, než jindy.
Ve škole to probíhalo stejně, jako každej rok. Na začátku hodniny má učitel plno keců a pak začne zvolávat jména a rozdávat výza. Kupodivu nemám žádnou čtyrku, jen tři trojky. Se třídou sme si zašli na oběd do restaurace a pak hurá dom. Prázdniny, jak já vás zbožňuju! Na cestu jsem si vrazil do uší sluchátka s mou oblíbenou muzikou. Metal, to je muzika pro chlapy. Hudba je puštěná tak nahlas, jak to jen jde. Mým svižným krokem procházím ulicemi. Dunění metalu se jistě rozléhá několik metrů kolem mě, i když to sám nemohu tak dobře určit. "Smrt, boj se člověče, boj se….smrt je tu!..", anglicky zpívá můj vzor. Je to borec. Najednou záblesk! Co to bylo?! Prostě jen záblesk světla. Ale žádný kolemjdoucí, jako by si toho nevšiml. Takový zřetelný záblesk. To světlo muselo ozářit celou planetu, ale proč to nikoho nezajímá? Z toho světla šlo něco zvláštního, ale co? Třeba mám jen halucinace. Zrychlil jsem krok, abych v mysli utekl mým myšlenkám. Myšlenkám, že smrt opravdu přichází! Najednou mi připadá, že se na mne bortí domy, co domy, ulice! Všechno mne utiskuje! A to světlo! Co to bylo? Co to sakra mohlo být? Už nejdu rychle, já běžím. Utíkám tak, jako jsem neběžel ani na tom orienťáku! Míjím sousedovic branku, ale do toho ta slova: "Smrt je zde! Boj se, boj se!". A já se fakt bojim! Nikdy sem se nebál! A stále přemýšlím o tom světle! Přemýšlím rychleji, než běžím a to je co říct. V tom stresu, v tom strachu jsem ani nepostřehl, že už vybíhám schody do podkroví, do mého pokoje. Zabouchnu dveře a prásknu sebou na postel. Mermomocně zavírám oči, jako malé dítě, co se snaží usnout, protože se bojí tmy! "Klid, přece si dospělej chlap, tak se podle toho kurňa chovej!", snažím sám sebe uklidnit. V přesvědčení, že vše je v naprostém pořádku pomalu otevírám oči. "Ne!!", vykřikl sem dost nahlas. Příšerně sem se lekl! "Chcípni, člověče. Překážíš tu, boj se a chcípni..", zpívá George a do toho ta černá barva pokoje! Příšerně mne svírá! A zas ten záblesk! Co to je?! Co sem komu udělal?! "Pomóc!", řvu dokonce nahlas, ale přes hudbu, která duní celým mým tělem se ani neslyším! Přišel sem o hlas?! Umřel sem?!!!! Jako zhypnotizován muzikou metalu a ovládán strachem, silou vytrhávám sluchátka s muzikou z uší, ale i tak tu hudbu slyším!! Píseň už končí, ale přichází nová! Tomu chlapovi není vůbec rozumět, nikdy sem si neuvědomil, že poslouchám, jak na mne někdo řve. Ten řev je až hrůzostrašnej! Ani moje pitomý svaly mi nějak nemůžou pomoct! Jako by na mě řval satan! Jako by mne jeho moci strhávaly s sebou! Jako by mne začal ovládat! "Přestaň, zrůdo! Vypadni!", snažím se ze všech sil to zlo odehnat! A třetí záblesk! Jako by mi napomáhal! Jako by se mne před tou zlobou, před tou tmou mého pokoje zastával! Otevírám okno a všemi zbývajícími silami házím svou mp4 na asfaltovou, černou silnici! Ten řev se při letu dolu stále rozléhá a už dokonce slyším slova: "Stejně jednou chcípneš, tak se nebraň!..". A klid! Konečně! Kouknu se z okna dolu a vidím, že má nová mp4 se válí na silnici na kusy.

Ze začátku jsem si říkala "Hm, nic moc, docela blbost.." ale když jsem četla dále..
Dobré! A mám pocit, jako kdybych věděla, nebo tušila, co bude dál, jak to celé bude pokračovat 