

"Hm.."
"Jak je to vůbec možný, Simi?", snažil jsem se energicky rozpoutat debatu.
"Protože si zahleděnej jenom do sebe,", začal zprudka,"nikdy sis nevšímal ostatních! Nikdy ti nezáleželo na tom, jak se kdo cítí, když mu ublížíš!"
"Copak tobě sem někdy něco udělal?", ohradil jsem se.
"Víš co, nejdřív si to srovnej v hlavě a v rodině a až pak začni dolejzat!", otočil se a byl ten tam. Absolutně sem to nepobíral. Marně jsem pátral v paměti a za nic si nemohl vzpomenout na něco, čím bych mu nějak v minulosti ublížil. A potom. Proč bych si to měl srovnat v rodině? Ó ne! Určitě ví o tátovi! Proto se tu chtěl sejít! Na 100%! Táta tu naštěstí neni, tak si tu můžu na chvilku sednout. Začal jsem intenzivně přemýšlet, co budu dělat. Hm, sou prázdniny a já je prosedim doma s tím, že nevim, proč je na mě Simon naštvanej? Ne, to rozhodně ne! Seberu se a pudu za nim! No jo, ale kde bydlí. Určitě je z dobrých poměrů. Na rozdíl ode mě. . Řekl sem si, že tady na nic nepřijdu, tak jsem vstal a odkráčel dom. Tam mě u notebooku napadlo, že by vlastně mohl mít facebook! Tak zkouším zadat jméno. Jo, je tu! Dokonce tu má i profilovku. A když sjedu dolu… adresa! Popadnu první papírek, na který dosáhnu a už si píšu "Renesanční 22". A teď to jen najít na mapě. S tím jsem se doma nezdržoval, popadl ji do ruky a vyběhl ven. Mířil jsem k samoobsluze, protože to musí být poblíž, když se tam chtěl sejít. Po pravdě..když jsem běhal orienťáky, tak sem orientační smysl měl dobrej, ale teď, když nesportuju.. zkrátka jsem se zašel zeptat do té sámošky, když už sem tam byl. "Dobrý den. Nevíte prosím, kde je Renesanční ulice?". "No pěknej den přeju, to má být nějaký žertík?", zeptala se s nemilým tónem. "Není, proč by měl? Potřebuju dojít na adresu Renesanční 22, poradíte mi prosím?", snažil sem se to nejvlídněji. "Vypadni, nepotřebuju tu puberťáky, co si ze mě budou utahovat!", řekla dost rázně a naštvaně. Raději sem se vydal k východu. Nevim, co to do ní vjelo. Zavírám dveře a koho nevidím?.. Simona! Mířil si to přímo k obchodu. "Co tu k sakru děláš?!", zeptal se naštvaně a stejně udiveně, jako sem byl já. "No, víš.. vlastně jsem tě hledal. Chtěl sem si s tebou promluvit. Zkrátka..došlo mi, že asi víš o mým tátovi.", snažil jsem se poklidně dostat k řeči jeho, protože já mám takovýhle rozhovory strašně nerad. "No ne asi.", odvětil. Mm, to se neodvíjí zrovna tak, jak bych potřeboval. "Chtěl bych se ti omluvit.", řekl sem, aniž bych se poslouchal. Já a omluvit se mu? Za co vlastně? Hm, ale tvářil se, jako by tato má věta byla na místě. "V pohodě, hele ty za to vůbec nemůžeš. Tvůj táta byl prostě takovej, jakej byl. Už to nech bejt. Moje máma mu naletěla a tvoje v podstatě taky, takže sme na tom stejně..", mluvil už dost přátelsky. Za to já jsem začal být nevrlý. Co to má bejt? Jak, že mu jeho máma naletěla? "Co je?", zeptal se starostlivě. "Nic, já jen.. absolutně nechápu, o čem mluvíš. Já sem myslel, že víš, že můj táta je bezďák a ty tu mezitím breptář něco o mojí a tvojí mamce.". "Aha, tak ty o tom nevíš.", zamumlal a jeho tvář byla evidentně překvapená,"Tvůj táta žil asi rok s mojí mamkou. Problém je, že před rozvodem. Jinak řečeno, moje mamka byla milenkou tvého táty. No a když na to tvoje mamka přišla…a když moje mamka přišla na to, že on je ženatej…". Byl jsem tak překvapen, že sem se zmohl pouze na prosté: "Wow!". "No a moje mamka pracuje v týhle sámošce, tak proto se tu pak zdržoval, než…", a zastavil svou řeč. Zřejmě čekal, že ho doplním, ale já nevěděl, jak. Tak to dokončil sám: "než…umřel.". Cože?! On umřel! O tom mi nikdo neřek! Vše ve mně řvalo! Řekl bych, že mi možná i ukápla slza. Ani jsem se se Simonem nerozloučil a utíkal domů. Utíkal sem stejně rychle, jako při cestě ze školy. A vlastně všechno bylo, jako při cestě ze školy! Možná ještě horší! Tentokrát mi slova: "Boj se, člověče, zmřeš!", nehulákala do uší. Vše to řvalo ve mně!
Ps: Moc mi to nemyslelo, když jsem to psala, tak omluvte hrubky a možná totální nesmysluplnost.

Tyjo...takový zápletky xDD Už se těšim na další díl :)