
Ani nevím, co sem chci vlastně psát. Měla by to být spíš něco jako úvaha. Vážná úvaha bez magiče (promiň kámo) a bez všech blbůstek, za které většinou skrývám své prvé já. Kdo jsem? Co jsem? Proč tady jsem? Má můj život smysl?
Venku je nádherně a já se trápím. Netápím se, protože nemohu jít na vzduch. Trápím se kvůli vám.
Pokud chcete porozumnět tomuto článku, měli byste něco pochopit. Nejsem věřící, protože jsou moji rodiče. Táta je veliký ateista - vysmívá se mi a mamka uvěřila v dospělosti, ale nemám v ní vzor. Nejsem tedy věřící, protože by mne někdo nutil. Od mala jsem věděla, že Kiki je v křesťanský rodině a v Boha věří. Ale netušila jsem, kdo to Bůh je. Absolutně jsem neměla ponětí. A ani jsem ho nijak nepostrádala. Jo, žila jsem si pěkně. Teda alespoň jsem si to myslela. Ale. Něco se ve mě zlomilo. Jednou jsem zašla do kostela. Hm, zajímavé, ale celkem nuda. Všude ticho a já jako dítě potřebující vjemy nechápala, jak někdo může bez promluvení sedět a koukat na oplatku, co nějakej děda v kostýmu drží nad hlavou. Nevysmívala jsem se tomu, jen jsem to moc nechápala. Byla jsem pokřtěna, ale při křtu jsem si říkala: "Proč nic necejtim?!" .. jo, připadalo mi, že je to celé strašně povrchní. Potom šel farář do důchodu a sem přišel otec Robert. Ten mi změnil život! Skrze něj, nebo díky němu jsem poznala Boha! A ptáte se na recept? Jak na to? Jak se setkat s Bohem?... Takový recept bohužel neexistuje. Ano, jeden bych měla. Prosit. Klidně jen tak do vzduchu, Bůh to slyší! Nemusíte prosit nahlas, nemusíte jít do kostela. Nemusíte mít sepnuté ruce. Můžete se stočit do klubíčka někde v rohu svého pokojíku a prosit v duchu. Protože Bůh vidí, co je skryto. Pokaždé, když se setkám s Bohem, mám takovou radost ve svém srdci! Jsem šťastná! A mám nutkání toto své štěstí rozdávat! A když někomu kousek dám, mám radost několikanásobně větší! A když mi náhodou vyprchá? Ježíš mi dá opět sílu. Hostie není věc. Je to člověk. Je to tělo. Je to Syn Boží, co pro mne zemřel! Nejen pro mne, ale i pro tebe! Jo, právě pro tebe umřel! Pro tvé chyby! Pro tebe drží místo! Tebe se zastane!... Když přijímám hostii, setkávám je fyzicky s Bohem. Je to o level víc, než modlitba. Je to o level víc, než slova z Bible!
Možná si říkáte, že je to na hlavu, či že já jsem na hlavu. Ale houby! Já jsem pouze predilecto.
Včera jsem si četla v Bibili evangelium podle Marka "Uzdravení hluchoněmého". To je síla řeknu vám. A zejména jedno slovo. "Effatha.". Při vyslovení tohoto slova mi vzplane srdce, podlomí kolena a Boží přítomnost je zde! Je to taková síla! Nedivím se, že rybáři, co měli své rodiny odešli za Ježíšem jen tak. Stačilo promluvit a oni poznali. Jak je Boží slovo silné je až neskutečné. Effatha! Zní jako kouzlo. Jen mávnout hůlkou. Jen položit ruce na uši, podívat se k nebi a říct "Effatha!".
A ptáte se, co to vlastně víra je? Mohu vám říci, co víra není. Není to mermomocné dodržování přikázání, ani vědomost, že nad námi "cosi" je. Je to vztah. Vztah mezi člověkem a Bohem! Už raději nebudu psát, protože máte možná v hlavě guláš. Ne možná, určitě! Nemůžete chápat, co tu píši, protože to nechápu ani já. Píše mi to samo...! No.. skoro :D.
Takže nakonec:
Kdo jsem? Jsem to já!
Co jsem? Jsem Boží dítě!
Proč tady jsem? Protože mne tu Bůh chce!
Má můj život smysl? Jistě! Můj smysl života je můj Otec! Bez něj ani ránu! Bez něj jsem v nekonečné depresi.
Omlouvám se, jestli vám tenhle článek třeba leze na nervy, mně to pomohlo ujasnit si moji životní cestu. :)
Kdo jsem? Jsem to já!
Co jsem? Jsem Boží dítě!
Proč tady jsem? Protože mne tu Bůh chce!
Má můj život smysl? Jistě! Můj smysl života je můj Otec! Bez něj ani ránu! Bez něj jsem v nekonečné depresi.
Omlouvám se, jestli vám tenhle článek třeba leze na nervy, mně to pomohlo ujasnit si moji životní cestu. :)

Ivčo, tenhle komentář nemá bít urážkou - všechny tvé články, cos tu kdy psala, byly dobré, vždy jsem se při nich pousmála, občas i vážně pobavila.... ale nikdy jsem v nich nenašla to, co bych zrovna od tvých článků čekala. Až teď. V tomhle. Vidím tam jasnou úvahu, inteligentní zamyšlení a hlavně Boha! Ne, vážně, ten článek mě málem rozplakal...